Zima v Almatě je překvapivě jedním z nejlepších období. Okolo města leží několik lyžařských středisek, které sice úplně nenadchnou, ale zablbnout se tu dá dosyta.

Správný Kazach samozřejmě lyžařské středisko nepotřebuje k tomu, aby si zalyžoval. Přestože nedokáže sjet dolů, aniž by se rozflákal, a k zapnutí přeskáčů potřebuje asistenci, jelikož se přes vyžraný bachor nesehne, každá kulatá hlava tady má ty nejtvrdší závodní obřačky, co v obchodě našla. Hektolitry tuku jsou spoutané v elastické závodní uniformě, nešikovné tlusté prstíky úpí v slalomářských profirukavicích. V lanovce se to potí, funí a hlavně nahlas telefonuje, aby všem dal vědět, jaké dobrodružství právě podstupuje. Pak se to nahoře vyfotí, párkrát zapluží na sjezdovce a nakonec se spokojeně vyvalí na telecí kůži v předražené restauraci a svojí nechutnou mordu zanoří do obdobně tučné hromady masa na talíři.

Pro správného Čecha vycepovaného netrpělivým přešlapováním před rakouskou lanovkou dávno před otevřením má kazašský vztah k lyžování nespornou výhodu. Do 11 hodin není na svahu ani noha. Manšestr je předpisový, a když už člověk zastaví, výhledy na okolní čtyřtisícovky taky nejsou marné. Kabinky jsou evropské, ceny jakbysmet. Denní permice na Šymbulak stojí 1000 Kč – když to člověk přepočítá na zhruba tři kilometry sjezdovek, tak to musí být nejdražší středisko na světě…

Dole ve městě má zima také svoje kouzlo. Z ulic konečně zmizí protivná zeleň, která v letních měsících znemožňuje vychutnat si estetiku sovětských paneláků v plné kráse. Hustý smogový dým propůjčuje syrovému betonu optimistický nádech industriální apokalypsy. A šedivé figurky promrzlých sovětských občanů vyzařují ještě trochu větší míru nasranosti na celý svět než po zbytek roku.

U nás na kopci je naštěstí pohoda. Pohled dolů na černou pokličku, kterou dýchá zbytek města, je sice skličující, ale aspoň se nás to netýká. Jediná komplikace spočívá v tom, že před cestou do práce člověk občas musí oklepat z bicyklu sníh a místo kravských lejn si na silnici musí dávat pozor na náledí.

A jinak? Kromě lyžování se dá vyrazit bruslit na Medeo, nejvyšší rychlobruslařskou dráhu na světě. Když pořádně mrzne, není nic lepšího, než skočit se sklenkou sovětského sektu do termálního bazénu a čučet na Himaláje. A když vás Almata omrzí, za kopcem v Kyrgyzstánu je další vyhlášené středisko Karakol (původní reportáž na tomto linku zde). Rozežranci našeho kalibru ještě můžou doletětet na prodloužený víkend do gruzínského freeridového ráje Gudauri. O skialpech přímo od baráku ani nemluvě.

V roce 2022 v Almatě možná bude zimní olympiáda, tak se třeba přesvědčíte sami, že v zimě je to tady super. Do té doby se aspoň můžete kouknout na fotky.