O cestování v zemích bývalého Sovětského svazu většinou platí, že zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je intenzivní. Člověk sem tak trochu jezdí trpět. Přijíždí s očekáváním nepohodlí, důmyslných ústrků, buzerace od fízlů, prodavaček, personálu hotelu, průvodčích a kohokoli jiného, kdo si myslí, že má jakoukoliv moc. Má to svoje pravidla, svoje neopakovatelné kouzlo, dost často z toho bývá kocovina a hlavně je u toho sranda jako nikde jinde na světě. Prostě Sojuz.

A pak jsme přijeli do Uzbekistánu.

Na první pohled všechno v pořádku. Ke vstupu do země je potřeba vízum, k získání víza je potřeba zvací dopis – aneb, když se k nám chce někdo podívat, tak ať se trochu snaží, že ano. Peníze se mění zásadně u veksláků, protože stát trvá na nesmyslném oficiálním kursu, který nikdo nepoužívá. A jelikož největší bankovka v zemi má hodnotu 7 korun, veksláka nepoznáte podle černých brýlí a džínsů z tuzexu, ale podle ohromného tlumoku na zádech, ve kterém nosí prachy. Odevzdáš dvě stodolarové bankovky a odcházíš s černou igelitkou naducanou paklíky peněz! Nádhera.

Ale jinak? Prodavačka v obchodě se usmívá. Jídlo je skvělé. Restaurace a tradiční čajovny jsou vkusně zařízené. Hotely jsou útulné, s milým personálem, a ještě k tomu za přijatelnou cenu. Skoro žádný beton – obligátní sovětský hnus, aby jeden skoro hledal. Co to jako je? Chceme zpátky prachy za vízum, tohle jsme si neobjednali…

Hlava mi to nebere, klávesnice drhne, jak to píšu, ale je to tak. Našli jsme post-sovětskou zemi, kde cestování je čistokrevná radost. Tudíž pro tentokráte přiznávám porážku, není moc, o čem se rozepisovat. Raději to nechám na fotkách. Koukněte na ně, Uzbekistán je vážně pecka.