Nejen prací živ je právník. Při své zatím poslední návštěvě Kazachstánu se mi povedlo taky zalyžovat.

Ale všechno popořádku, nejprve trochu osvěty. V Kazachstánu totiž probíhá velká sláva. Kandidatura Almaty na zimní olympiádu v roce 2014 sice nevyšla, nicméně obdobný podnik, v podstatě srovnatelného věhlasu (alespoň když se zeptáte místních) už je v plném proudu. Pokud jste ještě neslyšeli o Aziádě 2011, neboli sedmém ročníku zimních asijských her, měli byste se stydět, ignoranti. Mezi účastníky jsou takové velmoci zimního sportu, jako je Katar, Malajsie, Indonésie, Spojené arabské emiráty, případně Thajsko, jehož hokejový tým v přípravě těsně podlehl Kazachstánu neštastným gólem v poslední minutě celkovým skóre 1:52! Nechápu, proč si Kazaši myslí, že zrovna tahle estráda zvýší prestiž jejich mocné říše, ale musím říct, že až indickej bubák vleze na skokanský můstek a do bobové dráhy vletí opička na sáních z bambusu, tak si na to vezmu dovolenou, protože o tuhle srandu rozhodně přijít nechci.

Ještě než zazní kazašská hymna a šikmé oči stepních kočovníků se roztáhnou pohledem na hvězdy asijského zimního sportu, rozhodl jsem se nazout přeskáče a vyzkoušet závodní tratě. Hahnenkamm, Kandahár, Wengen – a nově teď ještě Šymbulak, středisko, které podle zdejších funkcionářů snese srovnání s nejlepšími areály světa. Inu, posuďte sami. Převýšení 900m, dvě lanovky a jedna kotva, pod tím celá jedna sjezdovka. Permice je sice dražší než ve Špindlu, ale zato vám přímo na svahu za dvě stovky opečou koňského buřta. Mimochodem, jak mi bylo řečeno, koně (a velbloudy) tady nežerou přímo z pastvy, ale na maso je speciálně chovají, páč obyčejný šemík se jen tak zbodnout nedá, je moc tuhý.

Asi světovým unikátem Šymbulaku je gondola, která vede od parkoviště do lyžařského areálu. Měří přibližně čtyři kilometry, je supermoderní, rakouské výroby a nedá se na ní lyžovat. Je to přibližovák. Lyžařské lanovky, které navazují, jsou sice taky moderní, ale dohromady měří necelý kilák. Tudíž přibližovák je s přehledem dominantním zařízením zdejšího areálu. Ještě zbývá dodat, že pod gondolou vede parádní asfaltka a gondola je tudíž úplně zbytečná. Jenomže nahoře u vleku všichni nezaparkují a nikdo přece nemůže po Kazachovi chtít, aby od parkoviště k vleku jel, omluvte ten lidový výraz, skibusem.

To, co se utratilo za gondolu, bohužel nezbylo na sněžná děla. V celém areálu je jedno a to je celkem problém. V Kazachstánu je sice šílená zima, ale se sněhem to tady v posledních letech kupodivu žádná sláva nebývá. Svojí recenzi lyžařského areálu Šymbulak bych proto mohl stručně shrnout tak, že krásnou dlouhou lanovkou dojedete na krátký kopec, kde se lyžuje na hlíně a šutrech, přestože mrzne, až praští. Párkrát jsem se svezl, abych si mohl odškrtnout sjezdování v Kazachstánu, ale bylo to utrpení.

Asi jsem nadával dost nahlas anebo to někomu docvaklo, každopádně se nakonec Kazaši lekli, že hnědá sjezdovka bude v televizi vypadat divně a celá jejich slavná Aziáda by mohla skončit ostudou (oni si fakt myslí, že na to někdo bude koukat…). Jestli si v tuhle chvíli myslíte, že na Šymbulak nakonec přivezli sněžná děla a napojili je na obrovské jezero přímo pod areálem? Takže by z toho něco měli i příští zimu, až zase nebude sníh? Ne, ne. Kolegové u piva zasvěceně meditovali o tom, že když Putin dokáže letadly rozehnat mraky kvůli vojenské přehlídce, tak Nazarbajev kvůli Aziádě sníh taky nějak zařídí. Smál jsem se jim. Jenže pak prezident skutečně poručil a sníh navozila armáda vrtulníky.

Pokud jde o mě, o víkendu jsem vyrazil na skialpy.

Jako typický právník v business class jsem totiž do Kazachstánu vedle notebooku, sady obleků, kravat a černého kufříku přivezl taky osmdesátilitrový obal na vizitky a služební skialpy ve stylovém vaku z jemné leopardí kůže od Armaniho.

To, že Almata není Davos, jsem si uvědomil hned v sobotu ráno. Když jsem se dostavil na recepci s lyžema a přeskáčema, dámám přítomným v hotelové hale se zděšením povolily kožichové límce, pánové ustali v tlumeném hovoru a podržtažka u dveří si dokonce netroufl říct o spropitné.

Každopádně před hotelem čekal taxík a do 2500m n.m. mě vyvezl zhruba za 5 000 tenge, což je na naše pětikilo. Jelo se polní cestou, po ledu a na letních gumách. Zatímco obstarožní volkswagen s nezbytným popraskaným pavoukem na předním skle sváděl nerovný boj s kopcem (davaj, davaj, moloděc), šofér neúnavně cosi mumlal o tom, že co je to dneska za módu, tyhlety zimní gumy. To za Sovětského svazu nebylo, dneska už mladý nevědí, coby – přece když neumím řídit, tak do toho nesedám, no ne? Načež hodil takový hodiny, že jsme jen úplně náhodou skončili zapření o plynovod schovaný ve hroudě sněhu, nikoliv ve stromořadí opodál…

Jo, ty skialpy. Nic moc. Sníh fakt letos zatím nenapadl, dokonce jsem se byl podívat až na hranici s Kyrgyzstánem, ale nic. Vysněné řádění v prašanu se odkládá. Tohle byly spíš takové běžky. Údolím do sedla, ve čtyřech tisících to obrátit a stejnou cestou zase dolu. Ale, co si budem povídat, asi se dá na víkend najít i horší program. Přikládám obrázky a posuďte sami.