Po dvou a půl letech v Londýně přišel čas opustit náš rozpadající se domek na předměstí chátrající metropole skomírající Evropy a posunout se do blahobytných stepí, kde pod přísným, ale laskavým pohledem prezidenta Nazarbajeva kvete a rozkvétá velký Kazachstán.

Byl pracovní den, 8 hodin ráno, a na Heathrow se ploužila obvyklá skvadra rozespalých kravaťáků. Na přepážce Lufthansy probíhal spořádaný ruch. Když jsem dorazil s vozíkem, na jehož korbě se skrývala krabice s bicyklem, patery lyže a několik baťohů, halou se rozlehlo hlasité ticho. „Was ist das, please?“ Zoufalá stevardka se ještě ani nstihla dodivit, a už jsem přivezl druhý vozík, potom třetí a nakonec elegantně přicupitala Táňa s kabelkou a kočárkem.

Dohromady devět zavazedel k odbavení, dva příruční tlumoky, taška na notebook, kočárek. 250 kg. O tetu za přepážkou se pokoušely mdloby.

Největším zádrhelem se nakonec ukázala být krabice s kolem, jejíž váha se vyšplhala na úctyhodných 36 kg. Asi nepomohlo, že jsme si z nív posledních křečích udělali odpaďák na všechno, co se nevešlo jinam. „Health und Safety“, zahřímala Truda a vytáhla jakýsi manuál. 32 kg, víc ani gram. Potupně jsem se odbelhal od přepážky. Co teď? Do nacpaných baťohů už se nevešla ani karlovarská oplatka. Dzięki Bogu za slovanskou pospolitost. Polský balič zavazadel ani nehnul brvou, pomohl mi z kola vymotat peřiny a další haraburdí, tím vším jsme omotali ostatní batožinu a výsledný chuchvalec následně zakuklili do úhledných plastových kondomů. Truda nasupeně uznala porážku a mohli jsme letět.

Přišel čas na šampaňské, slané mandle a ostatní rozkoše mezikontinentálního letu v business class. Táňa zvyklá na roztodivné formy dobytčáku, kterými se obvykle CK Váňa dopravuje, vrněla nepoznaným blahem. Šimona jsme vypustili plazit se uličkou, dokud ho neocicmaly všechny ženské, co jich na palubě bylo. Štastná rodinka na cestě za novou budoucností.

Až do přistání. Stačil letmý pohled na sněhovou bouři za okny airbusu, abych pochopil, že můj plán přiletět do Almaty na začátku jara hrubě nevyšel. Táňa zatím vískala nadšením a radovala se nad každou vločkou. Já tušil průser. Po vzorném přistání s doskokem do telemarku jsme se nasoukali do dvou ohromných džípů a vyrazili vstříc zimním radovánkám v dokonalých lyžařských podmínkách místní silniční sítě. Jak jsme se blížili k horám, objevil se první havarovaný sypač , potom zapadlý traktor. Nakonec světla civilizace zmizela úplně a my jsme hustým sněžením stoupali výš a výš, až jsme dorazili do osamělého sedla. Když jsem vyděšenému řidiči poručil, aby se vydal závějí směrem k velkým železným vratům na kopci, na tvářích mé milující skoroženy se objevily slzy.

Vítej v našem novém domově, miláčku.

Táně jsem pro jistotu zabavil pas a kreditní karty a opatrně jsme vyrazili na obhlídku naší nové rezidence. A ejhle, zoufalé ženě někdy stačí i málo. Poprvé po dvou a půl letech života v Anglii jsme zažili, jaké to je, otevřít dveře od domova a – ono teplo! Okna se dají zavřít a netáhne přes ně. Horká a studená voda se dají smíchat do vlažné, a to v jediném kohoutku. I přes husté sněžení v místnostech ani vločka, ani kapka. A pak ten prostor! Přestože jsem našel nejspíš nejmenší dům v celé Almatě, u padesáté šesté místnosti nás to přestalo bavit počítat, pak Táňa při cestě na záchod zabloudila do sauny a nakonec jsme se pohádali, na kterou z teras půjdeme vyslopat těch pár lahváčů, co jsme koupili cestou.

Ráno jsme se probudili do sluníčka, pod námi se otevřel výhled na zasněženou Almatu a na protějším svahu se rozsvítily čtyřtisícovky Tian Šanu. Nebýt rezavých kontejnerů staveniště na vedlejším pozemku, tlustých plynových trubek esteticky zavěšených nad plotem a neomylně sovětské televizní věže na horizontu, jeden by až skoro zapomněl, do jaké řiti světa jsme to vlastně odjeli.

Brzy se ozveme znovu.