Pamírská Highway jednoznačně patří k těm nejlepším silničním dobrodružstvím, které lze na světě projet. Prochází jednou z nejodlehlejších částí bývalého Sovětského svazu, chudým Tádžikistánem, podél citlivé hranice s Afgánistánem a Čínou.  Ještě předtím, na konci 19. století, ve zdejších vysokých horách svedlo carské Rusko a Velká Británie legendární boj o ovládnutí Střední Asie. Díky této historii po dlouhá desetiletí celá oblast zůstávala vůči okolnímu světu neprodyšně uzavřená a kromě špionů a armád sem nepáchla živá duše.

A dodnes je to znát. Naštěstí jsou pryč časy, když jsme tady před deseti lety složitě hledali jakékoliv pojízdné auto a benzín. Objevuje se pár prvních hotýlků, dokonce i jídlo je místy k snědku, ale pořád je to kouzelný konec světa, který dává vzpomenout na časy objevitelských expedicí. Sovětská pruda prakticky vymizela, lidé jsou příjemní a dokonce i policajti a pohraničníci mají zájem spíš si pokecat, než člověku znepříjemnit život. 

Pamir Highway začíná na afgánské hranici, za kterou přímo z auta vidíte zaturbanované mudžahíny a jejich ženy v černých pytlích. Pak přijde Wakhan Corridor, úzký pruh země, který mezi sebe nastrčilo Rusko a Anglie, aby je to už nelákalo mezi sebou bojovat. Pruh je to natolik úzký, že hned za patníky silnice vykukuje pákistánský Hindukuš a jeho sedmitisícovky. Odtud se vyšvihnete na měsíční krajinu pamírského vysokohorského plata, pro změnu na hranici s Čínou, a jenom koukáte, jak skáčete přes jedno čtyřtisícové sedlo za druhým. A na konci cesty jako velké finále čeká jezero Karakul a za ním obrovský masiv sedmitisícového Piku Lenina. 

Vzít si sebou dvě malé děti byl samozřejmě tak trochu úlet, ale jako obvykle v této části světa trochu nepohodlí na cestě vynahradily zážitky z barevných bazarů a setkání s tetami, které vždycky mají po ruce bonbon nebo alespoň velkou pusu. 

Celkově za čtrnáct dní najeto skoro 4 500 km, přejeto šest vysohorských sedel, vyměněno jedno velké balení Pampers a projet zhruba tanker a půl benzínu.