Lyžování v Kyrgyzstánu - Váňovi na cestách
Karakol Ski

NOVINKY

MAPA

Karakol Ski

Lyžování v Kyrgyzstánu


Datum: březen 2013

Na konci března kulaté hlavy celé střední Asie slaví Nauruz, svátek jara. V Kazachstánu to znamená, že se pět dní nemaká. A zatímco kolegové v práci trumfovali jeden druhého, kolik kilogramů skopového a vodky nakoupili na sváteční dny, u nás se chystala zimní výprava.

Ski test prestižního německého katalogu ADAC nedávno udělil kyrgyzskému středisku Karakol čtyři a půl hvězdičky a titul největšího skiareálu střední Asie, což jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Recenze nešetřila chválou, posuďte sami.

Plus: Rozmanitost terénu. V areálu si na své přijdou milovníci carvingu a upravených širokých pist, stejně jako boulaři i vyznavači adrenalinu a neupravené divočiny (půl hvězdičky dolů dávají přísní němečtí autoři testu kvůli tomu, že mezi uvedenými možnostmi si bohužel nemůžete vybrat sami, záleží jen na tom, před kolika dny naposledy vyjela rolba).

Plus: Podobně jako ve velkých francouzských střediscích, ani v Karakolu zdatný lyžař během jednoho pobytu nemusí opakovat stejnou trasu dvakrát (snad jen zlomyslný škarohlíd by mohl brblat, že to je kvůli tomu, že sjezdovky nejsou značené a v nepřehledné změti údolí a muld je prakticky nemožné se neztratit, natož zopakovat, kudy už se jelo).

Plus: Stravování na sjezdovce. Karakol zabodoval jako BEST IM TEST a porazil i zvučná jména jako je Chamonix, Madonna di Campiglio či americký Aspen v kategorii „nejlepší pečený beran“ a „50 gramů vodky“.

Plus: Karakol se řadí mezi střediska jako je Verbier, Lech či St Moritz, která jsou oblíbená celebritami (při obhlídkách ruských vojenských základen sem jezdí Vladimír Putin).

Pětihvězdičkovému ocenění podle přísných měřítek německý recenzentů brání jen několik nedostatků jako je nepředvídatelná obsluha, která ráno zapíná vleky teprve tehdy, když se vyspí z kocoviny, páchnoucí zlaté zuby ředitele areálu a také relativní odlehlost střediska na hranici mezi Čínou, Kyrgyzstánem a Kazachstánem.

Právě posledně zmiňovaná piha na kráse poněkud chmuřila mou drahou polovičku, která nepřestala kušnit cosi o tom, jak si těch deset hodin v autě představuju a jak to zvládne Šimon. Uklidňoval jsem jí, že nám koupím krásný nový džíp, pohodlí samo, ve kterém si ani nevšimne, že jsme někam jeli. Uvidíš miláčku, bude se ti to líbit.

S kolegou jsem se domluvil na ceně, plechový oř spokojeně hrabal kopyty před naší kanceláří, stačilo přepsat vůz na moje jméno, zkontrolovat náplasti v lékárničce, vodu v ostřikovačích, a vyrazit.

Na dopravním inspektorátu mě vyhodili, protože nemám daňové identifikační číslo. Na berňáku mě vyhodili, protože nejsem v Almatě zapsaný k pobytu. V kanceláři, kde se registruje k pobytu, mě vyhodili, protože nemám test na AIDS. A až to všechno obstarám, tak už stačí jenom povolení ministerstva zahraničí ke koupi auta cizincem, zajít na technickou, nechat auto zkontrolovat policií v místě bydliště původního majitele, poté nechat auto zkontrolovat policií v místě mého bydliště jako nového majitele, rozdat spoustu úplatků (a přitom vystát spoustu front – jen ne tak dlouhých jako bez úplatku). Práce na týden, na plný úvazek.

S blížícím se datem odjezdu mi nezbylo, než doma opatrně nadhodit, že naše auto možná ještě tak úplně nebude, ale že pojedeme taxíkem, což bude vlastně ještě lepší, protože nebudu muset řídit, lásko, a budu se ti moc víc věnovat. Neprošlo to. Táňa nasadila přísný výraz nasrané dozorkyně z vrátnice vysokoškolské koleje. Nevzdal jsem to. Ale miláčku, jedním autem dojedeme na kyrgyzskou hranici, tu přecupitáme, Šimon se aspoň protáhne, za hranicí najdeme nové auto, jako bychom tam už byli.

A jak jsem řekl, tak i bylo. Před rezavou pohraniční ohradou z vlnitého plechu nám šofér vykydnul do bahna kočárek, lyže, dva velké baťohy, několik tašek s plenkami a autosedačku. Zatímco jsme se to snažili pobrat, Šimon začal řvát. Pak začal řvát i jakýsi voják, ať se tam nemotáme. Odevzdaně jsme se nechali pohltit proudem domorodců tlačících se k celním budkám.

Po hodině mačkání a papírování nás úřední šiml unaveně vyžvejnul na druhé straně řeky. Zatímco po kazašské stepi jsme se řítili namakaným landcruiserem, pohled za závoru ze všeho nejvíc připomínal německé vrakoviště. Audina, kterou jsem nám vylosoval, ztratila svůj Vorgang durch Technik i náskok díky technice někdy mezi nástupem celobarevného televizního vysílání a rozpadem Beatles. Přes celé přední sklo se táhla velká prasklina, na jedné straně zadělaná kusem plechu a dvěma šrouby. A jelo se.

O nějakých třicet kilometrů dál jsme přijeli do Biškeku, kde jsme přesedli do trochu většího vraku, ale zato k nám nasadili několik dalších pasažérů. Marně jsem se pokoušel protestovat, že jsem si zaplatil celé auto, že Táňa potřebuje soukromí na kojení atakdále, atakdále. „Jasně, že jste si zaplatili, ale tyhle lidi se tam taky nějak potřebujou dostat“. S tím se těžko argumentuje. Pak mi při výběru peněz bankomat sežral kartu a ocitli jsme se bez peněz. Šimon se podělal a po tatínkově šetrném přebalení na sudu s vyjetým olejem vypadal jak bangladéšský sirotek z plakátu Unicef. Táňa měla hlad a šofér ne a ne zastavit. Do cíle zbývalo krásných šest, sedm hodin cesty. Kdyby mi v tu chvíli někdo nabídnul přesednout si do tygří klece, ještě za sebou sám zaklapnu a zdvořile poděkuju.

Naštěstí se opět ukázalo, že naše rodinka má tuhý kořínek. Stejně jako v případě zasněženého stěhování do Almaty, také výlet do Kyrgyzstánu nakonec dopadl ke všeobecné spokojenosti. U sjezdovky nás čekal překvapivě civilizovaný hotel a docela slušně jsme si zalyžovali. Když jsme se pak na závěr zastavili v Biškeku, rodinný triumf byl dokonán. Táňa navlékla večerní šaty, v skleničkách na dlouhé šťopce zabublalo sovětskoe šampaňskoe a dokonce i moje náročná skorožena musela uznat, že život středoasijských expatů je vlastně to nejlepší, co nás kdy mohlo potkat.