Do střední Asie přišlo léto a s ním jako obvykle nájezd takzvaných, více či méně nezvaných, kamarádů. Co s nimi teď. Všechny možné destinace v rozumném okolí jsme už objeli a tak nezbylo, než trošku zaimprovizovat. Co takhle ořechový háj na hranicích Kyrgyzstánu a Uzbekistánu, tam jsme ještě nebyli. Okres Džalal Abád, obec Arslanbob, to se dobře pamatuje.

Po šestnácti hodin jízdy autem v roztomilé společnosti našeho dovádivého synka jsme konečně dorazili na místo, kde nás měla čekat poklidná dědina pod horami. Ještě před vesnicí nás přivítala kolona žigulíku smrdících hlavní třídou a především ohlušující duc, duc, duc, duc dunící kdesi shůry. Všechno to neštěstí směřovalo k bývalé sovětské turbáze, kde probíhala matějská pouť jak vystřižená z juldyfuldy mého mládí. Střelnice, řetízkáč, umělý jelen, dokonce i stánek s cukrovou vatou. Tak přesně kvůli tomuhle jsme sem jeli celou tu dálku.

Atmosféra ve voze na chvíli hrozila lynčováním přítomného delegáta CK Váňa, ale naštěstí se ukázalo, že tradiční středoasijská víska stále existuje. Akorát je třeba hledat na druhé straně údolí. Našli jsme si nádherný baráček s teráskou, hodnou bábuškou, výhledem na hory a především se studánkou, do které přesně zapadla bedna piv. Sovětský lunapark záhy skončil, pochodili jsme po horách, jedli, pili, hodovali, prostě dobře nám bylo.

A jak už to v těchto krajích bývá zvykem, za podařený výlet přišel spravedlivý trest. Na hranici s Kazachstánem jsme dorazili lehce před půlnocí, nikde ani noha a už jsme se viděli doma. Po půl hodině čekání před zavřenou závorou jsme pochopili, že tak snadné to nebude. Před námi sice stála jenom dvě auta, ale prý tam tvrdnou už třetí hodinu. Celníci se naštvali, že přijelo málo lidí, a tak nemají od koho vybírat úplatky za přednostní odbavení. Tak hranici prostě zavřeli a bylo. A otevřou, jak jinak, jedině až jim to v kapse pořádně zašustí. Šmejdi, no což. Domluvili jsme se s převaděčem, vrata zavrzala a Kazachstán nás polknul do svého chřtánu.

Tady trochu odbočím. Abyste si nemysleli. Sovětská hranice není jen tak. Tohle není žádný mrzký kapitalismus, kde stačí obyvatelstvo oškubat. Lid je třeba také řádně zbuzerovat, ponížit a ukázat mu, kdo je tady pánem. Než vám dovolí vjet do prostoru celnice, všichni cestující musejí za hlasitého povykování dozorců vystoupit, vytáhnout zavazadla a projít oddělenou klecí pro pěšáky. Dovnitř smí jenom řidič a prázdné auto. Vůz nejprve důkladně zkontrolují pohraničníci – otevřít kufr, přihrádku u spolujezdce, mezi sedadly, otevřít kapotu. A pak to samé celníci. Když lampasáci skončí, pošlou vás k budce, kde vyplníte celní deklaraci, následuje budka s pasovou kontrolou, a pokud všechno dobře dopadne, zasvítí zelené světlo a – jste přesně v polovině, protože tohle byla výjezdní kontrola a teď vás ještě to samé čeká na druhé straně hranice.

Samozřejmě nelze očekávat, že by Tánin šestý měsíc těhotenství a spící dvouletý Šimon někoho obměkčil. Hybaj z auta pěkně do fronty a tašky s sebou! Já jsem mezitím postupně s autem prohopsal k poslednímu fízlovi. Podal jsem mu pas, otevřel kufr a pak…. Zazněla dvě slova, kterých se obává každý sovětský motorista. „Na jámu.“

Namísto hladkého průjezdu domů jsem byl odlifrován k důkladné prohlídce, kde auto rozeberou do posledního šroubku. Na moje pindy o tom, že mám za závorou těhotnou ženu s malým dítětem, mi jakýsi dobrý muž v uniformě odvětil, že jestli ještě ceknu, nechá mě zavřít. Takže zatímco vlčáci čenichali tunu kokeše mezi Šimonovými kyblíčky a lopatičkami, těhule s prckem seděli v prachu cesty za závorou, aniž by tušili které bije.

A čekali a čekali. Dohromady tři hodiny. Bez peněz, bez jídla, bez vody. A když se Táňa pohraničníků zeptala, jestli by nemohli někam zavolat a zjistit, co se děje, akorát se jí vysmáli. „Jó, paninko, ten už nejspíš odjel…“ A pak že Sověti nemají smysl pro humor.

O měsíc později jsem se do Kyrgyzstánu vydal znovu. Rodinka odfrčela do Čech a mě se konečně podařilo najít místního parťáka na lezení. Přišel čas nabrousit mačky a vyrazit do hor. Vybrali jsme údolí Ala Archa, které leží kousek za hranicí a pro sovětské horolezení je svatým místem. Místní kolmé stěny bez jediného jištění odchovaly generace magorů, kteří odtud dobývali a dodnes dobývají Himaláje. K lezení to tady pro normálního smrtelníka moc není, ale někam jsme se vysápali, pořádně se vybáli a byl to přesně jeden z těch výletů, kvůli kterým veškerá ta pakárna v Kazachstánu stojí za to.

Zbývalo dojet domů. Ano, opět přes naší oblíbenou hranici. K hraničnímu přechodu jsme se plížili, jak kdyby nám tam měli vyoperovat brzlík. Strach a běs. Ale co to? Naprostý šlendrián, nestalo se vůbec nic. Celníci, pohraničníci, převaděči a ostatní otravná svoloč okolo nás protančila a za půl hodiny jsme byli v Kazachstánu. Nevěřícně jsme po sobě koukali a čekali, odkud přijde rána.

A taky že jo. Hladové oko mého eko vozu zamrkalo a bylo jasné, že jej bude potřeba ukojit pořádnou bečkou oktanového štěstí z místní rafinerie. Zastavil jsem u pumpy a otevřel nádrž. Obsluhující retard na mě nechápavě zíral. B-E-N-Z-Í-N, ty demente, B-E-N-Z-Í-N. Retard dál nechápavě zíral. O chvíli později vylezl z kanceláře retardův šéf. A že prej, jesti jsme se nezbláznili, vždyť benzín už kolik dnů není. A kdy bude, nikdo neví. Dojeli jsme na další pumpu a pak na další a pak na další. Ani kapka. Nakonec se nám podařilo někoho ukecat, aby nám pod pultem prodal patnáct litrů za tisíc korun. Tři hodiny ušetřené na celnici utekly raz dva. Do Almaty jsme dojeli na výpary, unavení na šrot a jako obvykle v pět ráno.

Zvídavému čtenáři možná vrtá hlavou, jak je možné, že v zemi zbohatlé na ropě dojde benzín. Inu, to máte tak. Vláda potřebovala benzín zdražit. A protože obyvatelstvo je po nedávné devalvaci zbídačené a betelně nasraté, situaci bylo potřeba vyřešit s citem.

Co je ještě horší než drahý benzín? Žádný benzín. A tak vláda jednoho dne zavřela kohoutky. Teprve, když už byli na suchu úplně všichni, a na velbloudí trus začaly jezdit i městské autobusy, benzín se objevil, o pět korun dražší. Národ se zaradoval štěstím, že je zase co tankovat, a nějakého zdražení si nikdo ani nevšimnul. Haló, kancelář Blaník, máme se v Čechách ještě co učit.