Přestože Táňa je už poměrně ostražité děvče a zdaleka si nenechá všechno nabulíkovat, občas se nečekaně zadaří. Doma jsem vyhlásil výlet ke kyrgyzskému moři, jezeru Issyk Kul (je to slané a velké, takže to musí být moře). Objednal jsem bungalov v příjemném resortu na břehu a Táňa se neprodleně pustila do balení nafukovacích matraček, kyblíčků, báboviček, šatů na dopoledne, šatů na odpoledne, šatů na večer a podobných nesmyslů. Když jsem utrousil, že před jezerem se půjdeme trošku projít, Táňa to pomalu ani nezaregistrovala. Hezký výlet do hor, na dva dni, víc ne, pak už přeci máme rezervaci v rezortu!
Když jsme se druhý den pochodu v horách blížili s mohutným funěním do 3800 m vysokého sedla, bylo jasné, že nestíháme. O pár hodin později dorazila bouřka. Pohodlně jsme se posadili mezi koňské koblihy a zatuchlou slámu do pasteveckého přístřešku a čekali, až to přejde. Hodiny ubíhaly. Bylo jasné, že kvůli dnešnímu dni Táňa hubnula do bikin zbytečně. Nakonec jsme s posledním světlem doklopýtali k polorozpadlé ubykaci. Čtyřhvězdičkový rezort, který jsme měli na ten večer zaplacený, to sice nebyl, ale měli pivo, ukázalo se, že ten chlívek vedle není bydlení pro dobytek, ale termální lázně a Šimon se do spacáku zachumlal jak do dětské postýlky. Takže namísto očekávané tiché domácnosti Táňa dokonce prohlásila, že se jí výlet natolik líbí, že snad ani není nasraná!!!!
Další den jsme v pohodě seběhli do civilizace, vysvobodili auto a dorazili k moři. Paráda. Pobřeží jak v Bibione, kulaté hlavy vycapené na písku, na čepu dobře vychlazené pivo Baltika a večer za odměnu ještě estrádní program s písněmi a tanci. A to nejlepší? Dáte si pár škopků, vlezete do sauny na molu a pak se chladíte skokem do jezera s výhledem na Himaláje. Vysněná dovolená.
Osměleni výletem na Issyk Kul jsme při další návštěvě Kyrgyzstánu s rezortem už ani nepočítali. Vyrazili jsme do hor k jezeru Song Kol, do výšky 3000 metrů nad mořem. Každé léto sem půlka Kyrgyzstánu přivádí na pastvu svoje stáda koní, ovcí a dalších polotovarů na šašlik. Výsledkem je až absurdní středoasijský kýč. Zelené louky, pozvolné kopce, pastevci, zvířata, západy slunce (a nejspíš i východy, ale kdo by kvůli tomu vstával, že ano). A všude jurty, ve kterých se nechá za pár korun přespat.
Jelikož jezero rozmrzá jen na pár týdnů v roce, na koupačku to zrovna není, ale člověk se nenudí. Dá se tu vylézt na kopec, pak z něj zase slézt, s kulatými hlavami popít zkvašené kobylí mléko a hlavně nikam nespěchat. Večer bába v jurtě zatopí seschlým koňským hovnem, uvaří plov (rizoto s mrkví, masem a někdy i hrozinkami) a je naprostá pohoda. Až má člověk trochu strach, jestli tohle náhodou není ta ekoturistika, tfuj ksindl.
Při vší té idyle Kyrgyzstán má jednu zásadní nevýhodu - nějak se tam musí dojet. Za prvé, je to daleko (Issyk Kul je sice vzdušnou čarou od Almaty 60 kilometrů, ale po silnici okolo hor je to skoro 600, nejméně 6 hodin jízdy).
Za druhé je nutno překonat kyrgyzsko - kazašskou hranici, která je dokonalým důkazem toho, že čím je hranice zbytečnější, tím složitější je jí přejet. Každé auto je potřeba podrobně prověřit, otevřít kufr, všichni musí vystoupit, nechat se zapsat a vyfotit na pasovce, atakdále atakdále. Když k tomu připočtete průměrný víkend, kdy se Kazaši vracejí od Issyk Kulu, můžete se připravit na dobrých pět hodin čekání. Na konci fronty čeká jedno otevřené okénko a pár znuděných kulatých hlav v uniformách. Jen pro úplnost - asijskou lenivost v tom nehledejte. Tu šílenou frontu celníci vytvářejí zcela plánovitě, aby mohli vybírat úplatky. Chceš jet rychleji? Zaplať. Tisíc korun je ti moc? Tak v té frontě třeba shnij.
No a když už se protrápíte přes hranice a zpátky, tak je tu dopravní policie. „Čeho jsem se dopustil, příslušníku?“ „Jel jste na červenou.“ „Ne, ještě svítila zelená.“ „Ne, byla červená.“ Do věci se pouští Táňa s výrazem, který jsem naposledy viděl v Pupendu, když se hádali o proplacení malířské špachtle. „Takže vy nám budete tvrdit, že svítila červená, jo?“ Při pohledu na vytočenou Slovenku policajt tuší, že narazili. „Hmm, tak dobře. Ale stejně, ohrozil jste jiného účastníka silničního provozu.“ V tu chvíli chápu, že nejjednodušší bude zaplatit a jet. „Nebudeme se hádat, tady máte dvě stovky na čaj, od dobré duše.“ Příslušník salutuje a může se jet dál. Teprve zpětně si uvědomuju, že jsem jel po hlavní, a tudíž jsem měl přednost a o nějakém ohrožení nemohla být řeč. Ale protože mám džíp, navíc s cizineckou značkou, tak lepím a lepím.
V Kazachstánu už jsem taky platil za to, že jsem příliš vyčníval do silnice a bránil jinému autu, které se přímo na křižovatce rozhodlo otočit do protisměru. Nebo jsem byl usvědčen z rychlé jízdy na základě fotky z radaru, který očividně reagoval na auto, co nás předjíždělo. Narušitele policajti nechali jet, protože to byl jejich známý, za to na nás si smlsli. „Kdybyste nejel moc rychle, tak na té fotce vůbec nebudete. Techniku neoklamete.“ Inu, spravedlnost je slepá a ve Střední Asii to platí dvojnásob.
Za zmínku stojí také způsob, jak se řeší defekty. Jelikož silnice jsou tu, řečeno s Old Shatterhandem, děravé jak ústa staré ženy, pneumatiky tu nikoho ani nenapadne měnit, i když je kolo úplně na cimprcampr. Pneumatiku vám tu buď za pár korun na každém rohu zalepí jak duši od kola, nebo je tu ještě jiná metoda. Servisman najde díru, načež do ní zabodne mohutné šídlo omotané jakousi žvýkačkou. Šídlo projede dovnitř a ven, žvýkačka se zachytí a dál drží na místě tlakem vzduchu. Tak to hlavně neřešit a šťastnou cestu!
Jo, ještě k tomu svišti z titulku. V minulém roce si kyrgyzská rodinka v horách ulovila buclatého sviště, náramně si pochutnala na pečínce a tak dlouho si spokojeně mlaskala blahy, až do jednoho pomřela na dýmějový mor. A kromě nich taky doktor, sestřička a všichni, co s nimi přišli do styku. Nakonec z toho půl země strčili do karantény, aby to nedopadlo jak u nás ve středověku.
Takže Kyrgyzstán pořád od srdce doporučujeme, jenom bacha na celníky, policajty a hlavně to, co vám přinesou na talíři.
