Žezkazgan
Ekibastuz GRES 1

Kazakhstan Industrial aneb krátké rozjímání o víře


Datum: leden 2011

Domorodí Kazaši o sobě rádi prohlašují, jaká jsou islámská země. Pravda, v každém větším městě mají pěknou novou mešitu ze železobetonu. Jinak ale průměrný kazašský muslim každý týden zhltne vagon vepřového a vypije kýbl vodky, korán považuje za výběr citátů prezidenta Nazarbajeva a Taliban za fotbalový oddíl z vedlejší vesnice. Ruská menšina je teoreticky křesťanská, ale krucifix nebo svatý obrázek toho Helmuta z Vatikánu byste v ložnici taky hledali marně. Jinými slovy, to co Kazaši považují za ukázkový příklad vzorného náboženského soužití, je v podstatě prachobyčejná všeobecná ignorance.

S jedinou výjimkou. Jakýkoliv památný den libovolného původu, náboženství nevyjímaje, je skvělou záminkou k oslavám a důvodem pro to, nejít do práce. Třeba takové vánoce. Od poloviny prosince naše firma nefunguje, protože Marina Alexejevna i Kamal-ad-Din zdobí jedličku a bez ohledu na rozdíl víry svorně čekají na příchod spasitele. Po Vánocích se pro změnu čeká na Nový Rok a Dědu Mráze. Tohle známe. Jenže pro normálního člověka veškeré radostí končí s novoroční kocovinou a jde se zpátky do rachoty. Lstivý Kazach ovšem v tom okamžiku přestává být katolíkem, na zeď věší juliánský kalendář a vyčkává pravoslavných vánoc. Protože stejně jako Velká říjnová revoluce byla v listopadu, pravoslavné vánoce jsou 7. ledna a Nový Rok ještě o týden později. A to už vůbec nemluvím o tom, že koncem března jsme oslavili perský nový rok – opět dva dny volna. Možná je v tom náboženská tolerance, ale především to znamená, že každou chvíli se v Kazachstánu nemaká.

Což mě přivádí k tématu tohoto příspěvku. Na podzim se na naši společnost obrátila skupina investičních bank s prosbou, jestli by na živo nemohli spatřit naše kazašské latifundie. Zdvořile jsme odtušili, že samozřejmě, s radostí. Byl slunečný říjen a všichni jsme se už těšili, jak pár dní budeme společně s bankéři putovat od elektrárny k dolu, od dolu ke slévárně a ze slévárny do nalévárny.

To jsme ovšem netušili, že koncem listopadu bude v hlavním městě Astaně summit OBSE, první velká událost mezinárodního významu, kterou kdy tahle země hostila. Řeklo by se dva dni, ale Kazachstán si tu slávu chtěl pořádně užít. Organizace musela být dokonalá. Nic nesmělo selhat. A protože kazašské ambasády nejsou zrovna na návaly vízachtivých cizinců zařízené, moudrá vláda rozhodla, že až do odvolání může o vízum žádat pouze akreditovaný účastník summitu. Což naši investiční bankéři samozřejmě nebyli.

Začalo čekání na víza.

Poté sláva skončila a obyvatelstvo Astany vyhnané armádou do okolních polí se opět smělo vrátit do svých příbytků. Dokonce i nejstarší delegát summitu po dvou operacích žlučníku už dokázal strávit poslední z humrových chlebíčků, které do sebe nacpal na závěrečném banketu.

Ale víza pořád nikde.

Nad stepí postupně sněhová vánice vystřídala písečnou bouři a teploměr zamířil do hodnot, které české teploměry ani neukazují. V kolchozní prodejně v severním Kazachstánu zamrzla první lahev vodky. Začala kazašská zima.

A víza pořád nikde.

No a pak přišly vánoce a já už vám nemusím vysvětlovat, co to znamená. Výlet pečlivě připravovaný od počátku října nakonec připadnul na polovinu ledna, uprostřed nejkrutější siberie. Když jsem v Londýně sedal do letadla, o slunečném říjnu jsem si mohl nechat zdát a naše elektrárna v Pavlodaru hlásila minus 51 stupňů. Kolegové dokonce narychlo začali vyjednávat zapůjčení ruského letadla, protože americký Challenger, kterým jsme původně měli napříč Kazachstánem létat, může přistávat jenom, když je víc jak padesát pod nulou.

Ale konec dobrý, všechno dobré. Když jsme dorazili na místo, bylo – 38 stupňů a z tvářích domorodců sálala nefalšovaná radost, co že jsme to s těmi vízy plašili, vždyť se nám nakonec tak krásně oteplilo, jaká to radost!

Přiloženou fotogalerii doporučuji především fandům industriálního panku, sovětských pětiletek, bezdomovcům a jiným sběratelům mědi.


Powered by SmugMug Owner Log In