Kazachstán, rok druhý - Váňovi na cestách
Kolsay

NOVINKY

MAPA

Kolsay

Kazachstán, rok druhý


Datum: 2014

V hotelu "třídy VIP" kdesi v Kazachstánu:

„Dobrý den, máme u vás rezervaci.“

„Sto padesát dolarů na noc. Platí se předem.“

Tlustá recepční se tváří přívětivě jak obránce Stalingradu, takže chápeme, že smlouvat o ceně nemá nejmenší smysl. Odevzdaně podávám platební kartu.

„Nefunguje terminál, bereme jenom hotovost. Platí se v kazachstánských tenge.“

„Ale na internetu máte napsáno, že karty berete. A ceny jsou v dolarech.“

„Už jsem vám řekla, nefunguje terminál a dolary neberu, čemu na tom nerozumíte?“

„Máme jenom dolary, tak co s tím budeme dělat?“

„Já s tím nebudu dělat vůbec nic. Vy tu chcete bydlet. Zařiďte si to, jak chcete.“

A jak ta příjemná teta řekla, tak jsme i udělali. K nejbližšímu bankomatu to sice bylo třicet kilometrů, ale místní logika je neúprosná. Chceš u nás bydlet, tak se koukej snažit, šmejde. 

Pokud vás náhodou napadlo, proč většina našich příspěvků z Kazachstánu není o Kazachstánu, ale o Kyrgyzstánu, tak jsem se vám právě pokusil odpovědět. Kazašský přístup k turistickému ruchu je nekompromisně sovětský – odrbat, oškubat a hlavně se u toho zbytečně nepředřít.

Začíná to příletem na letiště, kde vám do pasu strčí malý papírek s razítkem, jakousi imigrační kartičku. Je to takové malé ušmudlané nic, které většina lidí ztratí dřív, než dojde k pásu s bagáží. Bingo. Za ztrátu papírku se při odletu platí minimálně 150 dolarů a při troše štěstí vás rovnou zavřou (nepřeháním, stalo se). Za branou letiště podobných pastí čeká nepočítaně. Netušící cizinec v místní džungli představuje bezbrannou kořist, kterou lze beztrestně šikanovat, které lze cokoliv nakukat a pak jí stáhnout z kůže jak malého psíka.

Tohle všechno je sice vopruz, ale k Sovětskému svazu už to tak nějak patří. Inspirace Kazachstánu velkým sovětským vzorem tím ale nekončí. Tak například, skoro nikam se tu nesmí.

Máme hned za barákem nádherné hory, ale zatím se nám podařilo najít jen jednu jedinou oblast, kde se dá úplně obyčejně chodit bez jakýchkoliv omezení. Všude jinde je pohraniční zóna, zakázaná rezervace, ochranné pásmo čehosi, anebo tam má aspoň Nazarbajev chatu.

Dominantou Almaty je Pik Talgar. Krásný kopec, o tom žádná, ale chodili jim tam lidi. Proto z něj udělali rezervaci, staré sovětské horské chaty nechali zchátrat, po pěšinkách se přestalo chodit a z kdysi klasického výstupu nejhezčí přírodou v okolí města je dnes zakázaná a vegetací zarostlá zóna. O 200 km dál jsou nádherné sedmitisícovky (včetně Chan Tengri, jedné z nejhezčích hor světa), ale zdaleka nejjednodušší způsob, jak se k nim dostat, je z Kyrgyzstánu. Takhle by se dalo pokračovat do omrzení. Co atrakce, to zákaz, bumážky, pruda.

Na moje žbrlání o tom, proč se tu nikam nesmí, Kazaši většinou odpovídají, že to je nesmysl – protože zákaz nebo závora přeci neznamenají, že by se někam nesmělo. Za 500 korun se většinou dá závora otevřít, zákaz obejít a do přísně chráněné rezervace, kam se nesmí ani pěšky, můžete za drobný úplatek dosmrdět na kamazu a cestou klidně přejet tlapičky pandě tianšanské.

Jenže taková dovolená je fajn, leda pokud máte rádi bojové hry, milujete uplácet, handrkovat se a plížit se přírodou jak ruské vojsko na Ukrajině. Pak na nic nečekejte a kupujte letenky. A až na vás zpoza jedličky vykoukne nařvaný kokot v uniformě a začne vás buzerovat a vymáhat výpalné, budete tak vrnět blahem, že už nikdy nepojedete na prázdniny jinam. Zbytek planety to ale kupodivu vidí jinak, takže v Kazachstánu o turistu nezavadíte, jak je rok dlouhý.

Ale to už se brzo změní. Místní šli do sebe, dali kulaté hlavy dohromady a s nezájmem cizinců hodlají řádně zatočit. Pěkně po sovětsku. Pár desítek miliard dolarů sem, pár desítek miliard dolarů tam, chystá se expo, univerziáda, dokonce zimní olympiáda. Ať si nás svět všimne, takový ráj na zemi tu je a nikde nikdo, taková troufalost. Anebo počkat? Už to máme! Lidi sem nejezdí, protože si Kazachstán pletou s Afgánistánem a ostatními stány – koukněte takové Mongolsko, nemají ve jméně žádný stán a jak tam turisti jezdí!!! Jak Sultán Sulimán z pohádky o drvoštěpovi. Má dr., je doktor, nemá dr., není doktor. Nemá stán, přijedou, má stán, nepřijedou. Už aby začali stavět nová letiště, protože až to tady přejmenují na Kazakh Yeli (země Kazachů), to budou panečku davy….

A abyste si náhodou nemysleli, že se tu máme špatně, pro jistotu připojujeme fotky. Když vás totiž náhodou nechají na pokoji, tak je to tady po čertech fajn.

Závěrem mi dovolte poděkovat sponzorům tohoto propagačního článku, kterými jsou Ministerstvo vnitra a Ministerstvo zahraničí Kazachstánu. Těm prvním děkujeme za zábavné zpestření odjezdu do Evropy před Vánoci, když nám vydali výjezdní vízum pro našeho novorozeného syna v pátek odpoledne s platností do neděle a s příkazem do dvou dnů sbalit věci a vypadnout. Těm druhým patří cena za vytrvalost při buzeraci Táni po celou dobu našeho pobytu v Evropě - já jsem vízum dostal, oba synkové taky, ale Táně trvalo měsíc, než dostatečně prokázala, že taky patří do rodiny a tudíž je hodna cesty zpět do země zaslíbené. Ještě jednou děkujeme, hrajeme písničku a přejeme vám spoustu dalších spokojených hostů!