Devátá největší země na světě a pár postřehů navíc - Váňovi na cestách
Almata

NOVINKY

MAPA

Almata

Devátá největší země na světě a pár postřehů navíc


Datum: podzim 2010

Pokud vám, stejně jako mě, vždycky připadalo, že země jako Polsko a Německo jsou velký placatý nic, který akorát stojí v cestě, když se člověk chce někam dostat, tak Kazachstán je to samý, akorát, že mnohem, mnohem ve větším. Na východě je Čína, ze západu je to blíž do Vídně než do Almaty (nekecám), na severu je Sibiř a na jihu hned za posledním barákem Almaty začínají Himaláje. Přičemž mezi tím není vůbec, ale vůbec nic.

V zimě mínus čtyřicet, v létě plus čtyřicet. Devátá největší země na světě, šestnáct milionů lidí. A pod nima celá Mendělejevova tabulka prvků. Pokud se to dá vytěžit, tak to v Kazachstánu mají a podle toho celá země začíná vypadat. Boráta točili v Rumunsku, tohle je jiná liga. Po ulících se prohání obrovitááánské mastodonty dovezené z Ameriky nebo z Japonska (volant sice napravo, ale hlavně, že to má čtyři a půl litru). A pozor, vůbec nejde o místní smetánku. Když se náš jeden docela velký londýnský šéf před kolegy v Kazachstánu zmínil, že po Británii jezdí Oktávií Scout, byl pro smích i sekretářkám. Do toho by v Almatě nevlezl ani študák po škole.

Samozřejmě je to tak trochu kapitalismus po sovětsku. Almata je sice hodně zelené město, spoustu parků, široké ulice a docela příjemné místo, ale jinak je to vlastně docela panelákový hnus, ze kterého tu a tam vyrůstají mrakodrapy jak z Dubaje. Luxusní restaurace vypadá tak, že na panelák jak vystřižený z Opatova navaří podloubí z antických sloupů, ke vchodu postaví mramorového psa, do štítu napíší VIP a je to. Hotel, kde obvykle bydlím, sice má mít pět hvězdiček, design až z Itálie, ale ve většině pokojů skrze sprchový kout teče přímo do pokoje. Ceny jsou celkově dražší než v Čechách, přičemž kvalita poloviční. Co je ale hlavní, na rozdíl od většiny států bývalého Sojuzu, Kazachstán jako země docela funguje. Nikde žádné zrezivělé, polorozpadlé barabizny jako na Kavkaze. Lampy svítí, v zimě se v barácích topí. Lavičky v parcích nejen, že lidi nerozkradli na otop jako v Arménii, ale dokonce jsou vzorně natřené. Když si v autě nezapnete pás, tak vás řidič okamžitě zprudí. Přijdete k přechodu pro chodce a auta stojí.  

Zahraniční škarohlídi samozřejmě namítají, že Kazachstán je diktatura. Že slunce naše jasné, prezident Nazarbajev, je hanebný korupčník a chová se jako orientální despota. Západní provokatéři pod záminkou takzvaných lidských práv rozmazávají takové prkotiny, jako že udělal dítě letušce a pak jí za odměnu prohlásil ředitelkou státních aerolinií. A že jeho famiglia ovládá celou ekonomiku.

Taková prkotina přitom. Stačí se zeptat kohokoliv, od pouličního prodavače přes vysokoškoláky a manažery a všichni se vzácně shodují na tom, že Nazarbajev je to nejlepší, co Kazachstán mohlo potkat. Výjimečně bez nadsázky. Ono se stačí podívat kolem. Je to jediná země široko daleko, kde po rozpadu sovětské říše nebyla válka, všichni mají co jíst, země vychází s Čínou, Ruskem i se západem. A že prezidentovi tu a tam něco zůstane za drápem? Z něčeho chudák žít musí, že ano. „Podívej třeba na Gruzii, tam mají demokracii a hlad. K čemu nám to třeba?“, celkem příznačně komentoval můj kolega nad půlitrem dobře ošetřeného Lowenbrau doveženého letecky z Mnichova.

V Kazachstánu hlad rozhodně není. Jak místní s oblibou říkají, „Kazaši jsou druzí největší masožrouti na světě. Hned po vlcích.“ Polévka je spíš maso s vývarem. Předkrm je nakrájené maso. Salát je s masem. Pirožky, knedlíky, těstoviny – všechno je s masem. Půlkilový kebab vám přinesou bez chleba, protože místní vůbec nemají potřebu flákotu zajídat. Takže pak člověk vidí útlonkou, křehounkou slečnu v kostýmku, která do sebe souká půl berana, ale když dojde na přílohu, tak to si nedá, protože – jak špitne s decentním úsměvem – musí dbát na linii.

Národním pokrmem je bešmarmak, jehož základem je – zkuste uhodnout – hlavně spoustu masa, nějaká ta zelenina a pláty těstovin. Nejmenší porce této dobroty je kotel. A pokud je svátek, navrch se místo třešničky posadí spařená ovčí hlava. Největší lahůdkou svátečního bešmarmaku jsou vyvalené ovčí bulvy, které putují na talíř nejváženějším stolovníkům. Což je kromě hlavy rodiny nezřídka také host, zvlášť pokud je zahraniční. Já jsem zatím byl tomuto svátku ušetřen, ale co tak okolo sebe poslouchám, taky na mě dojde řada.

Nápojem číslo jedna je čaj, tak jako všude ve střední Asii. A vodka, tak jako všude v bývalém Sojuzu. Zmínil jsem pivo, taky je populární – ale hlavně před vodkou nebo na zapití…. Vodka se ale nepije jen tak, k tomu je zaběhnutý rituál. K pití patří přípitky a zakusky. Přípitky jsou všelijaké. Patetické („na naše rodiče, kterým vděčíme za naší existenci na tomto světě“). Hlubokomyslné („na to, aby mezi našimi národy vojny nebylo“). Praktické („aby nás naše ženy nezlobily“). A hlavně dlouhé, až jeden vystřízliví. Po přípitku se pije do dna, následuje zákusek (špek, kus pomeranče, okurka, v podstatě cokoliv co je po ruce) a jede se na novo.

Sice to není Rusko ani Kyrgyzstán, kde alkoholismus není nemoc, ale národní vlastnost, nicméně vzít za to taky umí. Když jsem takhle popíjel v jedné malé díře kousek uprostřed stepi s náčelníkem místní policie a vojenským prokurátorem, jeden z nich asi ve čtyři ráno zvednul telefon a zavolal na letiště, že zítra se objeví osoba s českým pasem a je třeba ji neprodleně zadržet. Načež mě načálnik objal a prohlásil „S tebou se tak dobře pije, tak tě přece nenecháme odjet….¨