Když jsem si jel do Astany vyzvednout na ambasádu pas pro našeho novorozeného Marka, byla půlka listopadu. Zatímco v Almatě se ještě dalo chodit v košili a mikině, v hlavním městě předpověď nekompromisně hlásila minus 18 stupňů.

Oděl jsem polární péřovku, jégrovy drtiče mrazu a těšil jsem se, jak se projdu po městě a užiju si pravé sovětské zimy. Na letišti jsem nasedl do taxíku a nestačil se divit - na ulicích ani noha. Ne, že by Astana jindy překypovala životem, ale tohle ze všeho nejvíc připomínalo scénu z katastrofického filmu po jaderném výbuchu. Široké ulice, fantasmagorické stavby bizarních konstrukcí - a nikde živá duše. Star Trek. Jen úplně v centru mezi vládními paneláky děda s traktorem lenivě odhazoval sníh.

Vylezl jsem z taxíku a v mžiku jsem pochopil. Mráz by snad tolik ani nevadil. Ale ten vítr! Astana leží uprostřed velkého nekonečného nic. Rovina, samá rovina. Žádný kopec, žádný les. A tak, když na Sibiři zafouká, v Astaně zdrhají z ulice i polární medvědi. Chvíli jsem se snažil bojovat, ale nakonec mi nezbylo nic jiného, než udělat to, co všichni místní. Zalézt do tepla a nevystrkovat nos.

A tak je to tady po většinu roku. Když nemrzne, tak prší (a k tomu pořád ten vítr). Když se na pár měsíců v létě oteplí, roztají okolní bažiny a na ulici se nedá existovat kvůli agresivním komárům, kteří hravě probodnou i džíny.

Lepší flek pro hlavní město byste hledali marně. Že se tu nedá žít? Vyděržaj, pioněr, vyděržaj. Urááá a hrdě kupředu! Jak mi vysvětloval místní kolega, dva roky si myslel, že to v Astaně nepřežije, ale pak si zvyknul a už by neměnil. To je ten správný sovětský přístup, tak se na to musí.

Pozveme ty nejdražší architekty, ať tu postaví ty nejlepší paláce, co jich na světě je. Ještě miliardičku, pane Norman Foster? Ale jistě, beze všeho, ať je vidět, že na to máme. A až se lidi budou cukat, že se jim do Astany nechce, to si ještě povíme. Před lety si naše firma koupila v Almatě za velké peníze velký nový barák na velké nové sídlo. O měsíc později přišel email, že je vlastně všechno jinak a že se stěhujeme do Astany. Miluj svou vlast, miluj své hlavní město.

Jinak ale Astana rozhodně stojí za návštěvu. Kde jinde uvidíte prvotřídní moderní architekturu uprostřed luk a polí, případně citlivě zasazenou mezi sovětské paneláky a laciné čínské věžáky. Je tu ulice, kde vedle sebe stojí ukrajinský mlýn, gruzínská pevnost, čínská pagoda, korejský palác a ruský statek. A nad tím vším futuristický stan ze skla a železa. O kus dál kopie stalinistického mrakodrapu z Moskvy, přes ulici Panteon s antickými sloupy, nechybí pyramida, mešita se zlatými dómy. A sám Nejvyšší sídlí v paláci, který vypadá jak Bílý dům postavený z lega. Pohádka o tom, jak pejsek s kočičkou stavěli město….

Uprostřed hlavní třídy o rozměru přistávací dráhy průměrného mezinárodního letiště stojí Bayterek, středobod metropole. Tento kornout se zmrzlinou připomíná kazašskou legendu o bájném ptáku Samrukovi, který ve větvích stromu položil zlaté vejce obsahující tajemství lidské touhy a štěstí. A protože každé malé dítě v Kazachstánu ví, kdo jediný v zemi zná veškerá tajemství lidské touhy i štěstí, celá budova je rozkošným pomníkem kultu osobnosti Slunce našeho nejjasnějšího, sultána Nursultana. Výtah vás doveze doprostřed vajíčka na vrchol budovy, kde je pod dohledem slavnostní stráže uložena ve zlatě odlitá ruka Moudrého Vůdce národa. Kazaši sem přijíždějí ze všech koutů stepi, aby jeden za druhým položili dlaň na oltář, vyfotili se a něco hezkého si přáli.

Velké ambice a místy doopravdy světovou architekturu ovšem samozřejmě přetluče klasický sovětský šlendrián. Hned pod Nazarbajevovou rukou smrdí hajzly jak ve stáji pro velbloudy a interiér spíš než velkolepé muzeum připomíná autobusové nádraží z 80. let. Většina monumentálních staveb chátrá dřív, než je stihnou dostavit. Mramor se odlupuje, fasády praskají, dlažební kostky se uvolňují. Ministerská budova pro tisíce úředníků má parkoviště pro dvacet aut. Palác přátelství od Normana Fostera zpackali natolik, že v hlavní konferenční místností se dá existovat jenom dopoledne, protože po zbytek dne je ve skleníku vedro.

A to už vůbec nemluvím o kancelářích naší firmy, kde se ještě před kolaudací objevila ve fasádě trhlina přes několik pater. Když jsme to reklamovali, tak nám bylo řečeno, že si naši načálnici do nejvyšších pater naporoučeli tolik mramoru, kamenných soch a pozlacených lustrů, že to statika nevydržela. Hádají se o to dodnes, zatímco úředníci uzavírají sázky, kdy to celé spadne.

A na ulicích nikdo. Chybí obchůdky, kavárničky, cokoliv, co by dokázalo ty tuny nového a už zašlého železobetonu aspoň trochu zlidštit. Ale o lidi tady samozřejmě nejde. Tak jako ve všem v Kazachstánu, hlavní je předvést se, ohromit – a dát možnost nakrást si těm, kdo mají „dostup k tělu“ (ruština umí být nádherně poetická). Že se v tom nedá žít a že kvůli tomu půl národa nemá, co do huby, no jo no.