Do Nepálu se odjakživa jezdí na hory, o tom žádná. Jenže kromě nádherných kopců má Nepál také tolik historických měst, chrámů, bazarů a barevných postaviček všeho druhu, že by tady člověk mohl spokojeně strávit měsíc a ani nenazout pohorky.

Zatímco většina ostatních magických míst v Asii postupně mizí ve smogu, zácpách  a železobetonu, Nepál nikam nepospíchá.  Stovky let staré sochy slouží jako prolézačky pro děti. Z chrámů stoupá dým svíček a pálených bylin, lidé se přicházejí pomodlit anebo třeba obětovat kozu krvelačné bohyni Kálí. Na schodech rozpadajících paláců se randí, dědci melou politiku a ženské klevetí.  Lidé se potkávají u studny na vodu, v úzkých uličkách to voní pálivým obědem a kravským lejnem, kdákající slepice se prodávají v kleci přímo z bicyklu, psi štěkají, děti brečí, pouliční prodavači se překřikují, šamani hádají z ruky a kejklíři kejklí. Pak vám opice vyrve pomeranč z ruky, na břehu řeky přímo před vašimi zraky na hranici sežehnou mrtvého strýčka a nakonec se málem necháte přejet kouzelným povozem na dřevěných kolech, kterým místní za veselého halekání přivážejí božstvo na zítřejší slavnost.

Je to blázinec, ze kterého vám buď rupne kebule, nebo tomu propadnete navždycky. Nepál  je dokonalá reklama na Asii, výběr z toho nejlepšího na pár desítkách kilometrech čtverečních. Like. Too much like!