My Big Fake Georgian Wedding - Váňovi na cestách
Ikalto

NOVINKY

MAPA

Alaverdi

My Big Fake Georgian Wedding


Datum: září 2013

Není svatba jako svatba. Tu naší jsme tak dlouho oddalovali, až nás k ní donutil zákon. Hranice Evroasijského svazu evidentně praskají pod náporem běženců z Evropské unie, kteří netouží po ničem jiném, než usadit se v této zóně blahobytu. Proto bylo potřeba již tak přísná pravidla pro vydávání víz ještě trochu přitvrdit.

Šimona jsem si v Kazachstánu mohl nechat, ale Táňu nikoliv. Mám na ní papír? Nemám. Marně jsem se pokoušel argumentovat, že malému Šimonovi by se máma docela hodila. Není bumážka, není rodina.

No dobrá tedy. Rozhodli jsme se dostavit se do nejbližší prodejny oddacích listů, podepsat, co chtějí, a hlavně mít klid. Kolegové právníci pročetli zákon, vyhlášku i nařízení a poradili mi, že nás v Kazachstánu oddají úplně bez problémů, protože tu žijeme. Dostavil jsem se tedy na místní úřad a poprosil o formulář. Paní úřednice při pohledu na můj český a Tánin slovenský pas zbledla, orosila se potem a už to vypadalo, že uteče do lesů a nikdy se nevrátí. Bylo jasné, že tudy cesta nevede. „Co je mi do toho, co se píše v nějakým zákoně? Až přijde prokurátor, tak mě prostě zavřou. Mazejte odtud, verbež cizácká!“

Nastala otázka, kde nás co nejrychleji oddají. Už jsme se pomalu začali smiřovat s tím, že budeme muset odletět někam do Ameriky, když jsem úplně náhodou narazil na jakési stránky o gruzínském Las Vegas, kde svatba trvá 20 minut, stačí k tomu dva pasy, 20 dolarů a hotovo. Jediná podmínka je, že pasy nesmí být v azbuce. Oddací místnost pracuje 24 hodin denně, v neděli i ve svátek. O pár telefonátů později jsme měli domluvený termín a na perutích Air Astana jsme odfrčeli vstříc našemu nejkrásnějšímu dni v životě.

Přišel den D. Po pár dnech v Gruzii jsme dorazili na místo určení, do romantického městečka Sighnaghi, asi sto kilometrů od Tbilisi. Svátečně jsme se vyšňořili, všechno jak na drátkách, ale ono ejhle - oddací místnost možná funguje 24 hodin denně, v neděli i ve svátek, akorát v pondělí mají zavřeno. Hodná paní v hotelu sehnala číslo na oddávající úřednici, která v klidu seděla doma a o nějakém domluveném termínu vůbec nic nevěděla. Navíc prý nemáme rodný list Šimona úředně přeložený do gruzínštiny a ještě tohle a támhleto, takže nazdar bazar.

Gruzii mám rád, ale tentokráte jsem měl sto chutí zavolat Vladimíru Vladimirovičovi do Kremlu, ať to sem zase přijede dát do kupy. Naštěstí moje země zaslíbená nakonec opět nezklamala. Po půl hodině paní oddávající sama volala, že jí to moc mrzí, jak se to špatně domluvilo, že teda ve svém volnu přijede – a kvůli těm dokumentům si nemáme dělat starost, že už to s někým v Tbilisi ověřovala a je to všechno v pořádku. Můžeme přijít.

Zbývala poslední maličkost, svědci. Chvíli jsem horečně obíhal náhodné kolemjdoucí na náměstí a pokoušel se někoho ukecat. Moc se nedařilo, ale paní na radnici měla odpověď i na tento problém. Slečna z informační kanceláře a vyhazovač z nedalekého kasina nám   zapůjčili svoje občanky, ještě jsem skočil na trh pro krásnou plstěnou kytici i s vázou a mohlo se začít.

Vyplnili jsme papíry, všechno podepsali, načež se paní radniční vesele optala, jestli to chceme s obřadem. Když jsme přitakali, vzala nás o místnost vedle, dálkovým ovladačem spustila známou melodii a spustila nacvičenou drmolici o lásce a smyslu životu v plynné gruzínštině, přičemž jí vůbec nezajímalo, že nerozumíme ani slovo. Když došla k takovému tomu místu, jak se po vás chce, abyste to odkejvali, tak na nás výrazně mrkla, řekli jsme si své „DA“ a bylo vymalováno.

Všichni mě varovali, co je s takovou svatbou příprav, práce a času. Upřímně řečeno, ani nám to nepřišlo.

Ale nebojte, jednou se snad vrátíme do Čech a tentokráte to plánujeme se vším všudy – směroplatně a taky s veselkou a všema těma trumpetama okolo. Do té doby je hlavní, že Táňa má v pasu kazachstánské vízum, takže máme klid na práci a pokojný azyl v naší velké zemi zaslíbené.