Hong Kong bychom asi správně měli ze srdce nesnášet. Je to velké, přelidněné, betonové, moderní, zasmogované. Žádné hory. Vedro.

A přesto máme Hong Kong rádi. Dokonce tak, že bychom si tam docela dokázali představit žít. Žádné druhé takové místo neznáme. Futuristická budoucnost, proti které Londýn působí dojmem starého rozbitého skanzenu, kam se lidé jezdí podívat, jak se dřív bídně žilo. A zároveň klasické asijské město, které neztratilo svojí původní atmosféru. 

Kravaťáci hned pod skleněnými mrakodrapy spokojeně mlaskají u stánků s libovolnou havětí, která zrovna ten den kuchaři neutekla. O ulici dál před obchodem Lojzy Vuittona každý den stojí fronta, jak když u nás za totáče přivezli mandarinky. Přes den se maká jak o život, v noci se chlastá jak o život. Work hard, play hard nikde nedovedli do takové dokonalosti jako tady.

Luxusní bary a restaurace se předhánějí, kdo má nejlepší výhled na město, ale stejně nic nepřekoná sednout si na náplavku s lahváčem v ruce. Můžete dát stovky dolarů za načančaný sopl z nutrie v zálivce z ústřicových hýždí, nebo za pár korun oblíznout špejli s chobotnicí od báby na ulici.  Peníze nerozhodují, hlavní je se bavit. 24/7.

Na čtverečním kilometru tady žije víc lidí než v průměrném krajském městě. Není místo, takže všechno je vyhnané do výšky. Ulice patří autům, lidé se pohybují po vyvýšených chodnících anebo v podzemí. Autobusy i tramvaje jsou dvoupatrové. 

Přitom skoro polovinu území Hong Kongu tvoří tropická džungle, národní parky a nedotčené písečné pláže. Na dohled od mrakodrapů rybáři suší krevety a celý svět jim může být ukradený.

A pak je tu Macau, hodinu jízdy hydraplánem. Čína, která vypadá jako kříženec Las Vegas a portugalského maloměsta.

Všeho je tu moc a pak ještě trochu navíc. Protřepat, promíchat - a vzbudit se až doma s pocitem, co to sakra bylo.