Po dvou letech debužírování v nejrůznějších letoviscích zhýralé  Evropy jsme opět pocítili volání Bubákova. Nic proti dobře namíchanému pitíčku, vzorně uhrabanému písku na pláži, michelinskému humrovi a ostatním lákadlům evropské dovolené . Ale co naplat, zase to chtělo vyrazit někam, kde špína a chaos vítězí nad řádem a civilizací, kde platí, že kolik jazyků znáš, tolikrát je ti to na prd, kde kdo se moc ptá, moc se dozví, a kde jediná jistota je v tom, že jisté není a nebude vůbec nic. 

A protože dva roky pohodlného hnízdění v Čechách u nás odbouraly jakékoliv zábrany, vyrazili jsme rovnou do víru té nejdrsnější Afriky, co se dala najít. Etiopie. Místo, které si většina lidí spojuje s nabobtnalými bříšky umírajících dětí, hladomorem, občanskou válkou a dalšími atrakcemi, kvůli kterým člověk obvykle cestuje do dalekých krajů.

I když dneska už Etiopie má to nejhorší za sebou, pořád je to pro člověka zvyklého na cestování po Asii docela šok. Cestovatelský komfort je na úrovni Sovětského svazu 90. let, a to včetně  všudypřítomného nedostatku čehokoliv. Znovu a znovu jsme se nechali nachytat nadšeným popiskem hotelů a restaurací v našem bedekru, abychom znovu a znovu zjistili, že jsme prostě v Africe a TOP PICK tady znamená, že v koupelně teče voda a má to střechu.

Jinak ale  je tahle země cestovatelův splněný sen. Staré kostely ve skalách, příroda, jakou jsme nikde jinde neviděli, super domorodci, a hlavně naprostá absence turismu. Etiopie sice spíš trýzní, než hýčká, ale rádi jí to nakonec odpustíte.